Princip metody spočívá v akumulaci energie v horninovém puklinovém prostředí. Elektrická energie vzniklá např. nadprodukcí (noční produkce, nadprodukce větrných či fotovoltaických elektráren apod.) se ve formě tepla ukládá do hlubokých geologických struktur. Ačkoli využití horninového prostředí jako zásobníku energie je v teoretické rovině diskutováno již několik desetiletí (např. Anon 1987), současné využití je výrazně komplikováno nízkou tepelnou konduktivitou všech hornin a tím omezenou schopností pojmout velké množství energie v relativně krátkém čase. Kondukce tepla je dominantním mechanismem jeho přenosu v zemské kůře, s výjimkou situací kdy výrazné proudění tekutin umožní přenos advekcí. Tepelné záření se pro většinu korových hornin stává významným až při nereálných teplotách vysoce převyšujících 1000° C. Kvůli nízké rychlosti přenosu tepla do a z horniny vyžadují podzemní tepelné akumulátory energie velkou plochu a velké množství výměníků tepla umístěných přímo v hornině. Související počáteční objemná investice pak znemožňuje podobné využití ve velkém měřítku (Gao et al. 2010). Vedle využití geologických struktur jako zásobníků tepla existují i projekty k získání elektrické energie z nízkoteplotních geologických zdrojů. Např. pro opuštěný důl v polských Katovicích existuje projekt na získání 3000 kW tepelného výkonu a 600 kW elektrického proudu (Solik-Heliasz a Skrzypczak 2009).